Klikni jestli chceš na úvodní stránku » DOMŮ

+++ČTĚTE+++

Říjen 2009

Halloween

31. října 2009 v 15:55 | Lathenie
Takže určitě všichni víte, že dnes takzvaný Halloween. Nebo-li předvečer svátku všech svatých.

Tenhle svátek, který se slaví nejvíce v anglicky mluvících zemích se mi strašne líbí a fascinuje mě.
Strašně moc se mi líbí ta představa jak se celý dům "převlékne" do strašidelného, vydlabají se dýně, pustí se temná muzika, k občerstvení jsou na pohled nechutné pokrmy a hlavně sami účastníci se přestrojí do nejstrašlivějších kostýmů. Nevím jak vy, ale tohle prostě musí být neskutečné. Je to jediný americký svátek který bych chtěla slavit i tady u nás…
A jelikož asi všichni víte co se dělá o Halloweenu tak o tom tady psát nebudu. Pod

perexem je něco z historie jak vlastně tento svátek vznikl↓↓↓

Nejsem žádná superstar...:D

24. října 2009 v 13:59 | Lathenie |  Můj deníček
Možná si pamatujete, jak jsem Vám psala, že jsme měli tu školní akci to grilování. Jak jsem se tam nudila. Tak tady to o čem teď budu psát se stalo právě tam, ale já to v tu chvíli nepovažovala vůbec za důležité, až teď mě to dostalo…:D

No prostě na té akci. Někam jsem šla a zastavili mě dva kluci. Tak jsem se zastavila a oni mi začali říkat, že prý jsem ze superstar a ať jim zazpívám. Nejdřív jsem myslela že si ze mě dělaj jen legraci, ale oni pořád ty si Leona ze superstar mi ti fandíme, zazpívej (jelikož Superstarnesleduju tak jsem nevěděla kdo to je) No prostě celý večer se nedali odbýt a pořád za mnou lezli, já už jsem na ně byla pak i sprostá, protože to se nedalo

No a nezávisle na této situaci mi mamka oznámila. Že když byla v knihovně (Mamina se tam schází každý týden se svýma kamarádkama) tak jí ženský říkaly, že jsem strašně podobná Leoně.

No a pak se mi stalo ještě jednou, když mi moje kamarádky mamina oznámila, že tak vypadám…

Jako tady to co se mi stalo se opravdu stalo nezávisle na sobě. A tak mě to dostalo že jsem se musela podívat jak ta zmiňovaná Leona vypadá, no já tam žádnou podobu nevidím… no posuďte sami. Ale co se musí nechat je to že zpívá opravdu hezky a mezi holkama je to moje favoritka...

Ale já zpívat opravdu neumím a když říkám opravdu tak to myslím vážně a do Superstar jsem se taky nikdy nepřihlásila…:D

No až mi sem půjdou dát obrázky tak sem přidám mojí fotku a Leony fotku na porovnání teda...:D

tok myšlenek

16. října 2009 v 19:37 | Lathenie |  Můj deníček
No tenhle článek už je asi tak krochu mimo mísu. Mám ho napsaný už dýl ale nemohla jsem ho najít, konečně se mi to podařilo, a tak to uveřejním... Je to můj tok myšlenek když sem se šla asi před týdnem na večer projít...

Sedím doma, je šest hodin več er. Úplně mě to tu dusí. Musím jít ven, projít se, utéct aspoň na chviličku z tohoto světa. Jen co jsem otevřela dveře, hned jsem věděla, kam mě nohy povedou. Venku to krásně voní podzimem, ano právě tím krásným podzimem suchého lití, trávy a hlíny. Zamířila jsem na polní cestu, kterou máme skoro za barákem. V ruce si nesu foťák, kdyby se naskytlo něco, co by upoutalo mojí pozornost. A už jen jeden krok mě děl od reality, ten krok se kterým vstoupím na tu cestu.

Zima v říjnu...

16. října 2009 v 11:02 | Lathenie |  Štve mě
Tak určitě jste si všimli jak je venku... těšili jsme na krásný podzim
a místo toho tadyto...
No ne, že bych neměla ráda zimu, to jí ráda mám, ale přece jen sem se těšila na ten podzim. A on nikde!!!

To počasí je opravdu divné, ještě před týdnej jsem chodila venku v kraťasech a tričku a teď najednou abych šla najít zimní bundu, opravdu nechápu.

Zima v říjnu, to je hodně divné. Když jsem včera zase jela domu a seděla jsem ve vlaku, tak sem byla ráda že sem v teple, protože venku se odehrávalo něco co mi nešlo na rozum... Prostě uplná vánice všude bílo opravdu jsem nevěděla jsetli se mi to jen zdá nebo je to pravda, no bohužel to je pravda...

Že by právě tohle bylo následkem globálního oteplování? (resp. ochlazování)

Ach jo... a já se těšila na podzim a on byl jen 2 dny... :(

Vaše Lathenie

Oznámení

10. října 2009 v 13:17 | Lathenie |  Co se děje s blogem
Nebojte, ještě pořád žiju, jen prostě nestíhám, jelikož vysoká škola je pro mě opravdu náročná a fakt to tady asi nezvládnu… ale budu se snažit… pro mě je to učení fakt náročný a já to jaksi nedávám prostě uvidíme jak to půjde no.

Blog bych opravdu nechtěla rušit ani pozastavovat, takže prosím mějte se mnou trpělivost, budu se Vás snažit navštěvovat, jak to jen půjde, ale nevím jak to tu bude s články, kopírovat opravu nikde nic nebudu abych to sem pak dala to mě naebaví a na vymíšlení opravdu ten čas není. Ale občas sem něco přihodim, ale fakt nevím.

Prostě se omlouvám, a jestli chcete tak si mě klidně smažte ze Spřátelených Blogů, já to opravdu pochopím a nic s tim nenadělám…

Jinak z jiného soudku… ve čtvrtek jsme měli školní akci takové grilování plus hudba takové na seznámení se… Jako akce to byla celkem vydařená, ale jednu chbu pro mě docela zásadní to měla, a to byla ta že tam nehráli nic normálního… jestlijsem tam znala 10 písniček tak to je opravdu hodně, a věřte mi že jsem byla ráda opravdu ráda když zahráli aspoň Kabáty(prostě já byla fakt zoufalá)… no prostě tohle se mi nelíbilo, ale očividně všem ostatním jo protože se tam kroutili jak praštění… no jo bohužel jsme pořád menšina… :(

Ještě jednu věc Vám chci oznámit… právě jsem darovala sestře své první CD od Nightwish, tak jsem na ní zvědavá, doufám že se jí zalíbí… Sice je jí teprve 9, ale tak někdy už s tim začit musí že… :D:D

Tak se mějte

Pa Vaše Lathenie

Číča

3. října 2009 v 11:39 | Lathenie |  Obrázky
Tak Lathenie měla zase tvořivou... takže jsem vzala tužku a papír a vznikla z toho tahle číča... Někteří možná poznali kde jsem se inspirovala, i když opravdu silně pochybuju...
No obrázek nic moc, chudák kočka vypadá jako kdyby jí někdo šlápnul na hlavu jak jí má placatou a je taková celá moc dlouhá a vychrtlá...:D
Tak a pod perexem je obrázek od Victorie Francés kterým jsem se inspirovala...

Tři slzy

2. října 2009 v 0:32 | Lathenie |  básně
No takže, po tom rozhovoru o kterém jsem psala níže, jsem vevlakusložila toto. Nemůže se tomu ani řkat básnička...protože no nevim je to taková ubohá šílenost... ale tak posuďte sami...


Sedím sama u kolejí,
o životě přemýšlím.
Co mi vzal a nevrátí mi,
málo kdo mi rozumí.

Po tváři mi slza stéká,
slanou cestu zanechává,
proč se to státá muselo mi.
Nechápu to a mám strach.

Strach z neznáma,
co následovat bude dál.
Však já to vím,
leč v sobě to jen udusím.

Další slza stekla mi po tváři,
v tom dvě světla v dáli zazáří.
Jsou stále blíž a blíž,
Svírám v ruce svůj malý kříž.

Který mi daroval právě on.
A své srdce slyším být jak zvon.
Zavřu oči, zavzpomínám.
Jeden krok vpřed udělám.

Třetí slza spadla,
a do obličeje světla náhle zasvítila.
Houkání a skřípění brzd slyším jen.
A pak jen tvrdý náraz a ticho v něm.

Otevřu náhle oči
a kluk v černé kapuci.
Natahuje ruku ke mně,
to asi smrt přišla si pro mne.

Podala jsem mu ruku
a nevnímajíce okolních zvuků.
Beze slov jen v tichosti,
do náručí vezme mne s lehkostí.

Roztáhl svá temná křídla,
do nebe mne vzal.
Byl to, on kdo zachránil mne
A malý kříž mi dal.

Problémy druhých...

2. října 2009 v 0:05 | Lathenie |  Můj deníček
No tak co se mi dneska stalo, jela jsem domu, teda vlastně z Budějovic do Prahy ve vlaku jesm si našla volné kupé sedla si vytáhla svůj blog a začala tak psát...
Přisedla si ke mě nějaká slečna, mohlo jí být asi tak 25 a tak různě jsme si začali povídat o tom jak nerada cestuju vlakem a že mě to unavuje sedět tam tři hodiny...
A najednou ona spustila že měla jet na nějakou akci do Německa, ale že neví žetam asi nepojede, protože jí umřela babička a její maminka se z toho sesylapa. Pak že její bratr si vzal velkou půjčku a nesplácel jí tak že pčišla k nim domu exekuce tak že ji museli vyplatit. Že má osobní problémy a bohužel i v práci... No prostě ta slečna se mi v tom kupé uplně rozbrečela a já prostě v takovíhle chvílích nevím co mám dělat já prostě tohle nedokážu někoho utěšovat ať se snažím jak chci...
Tak jsem jí jen poslouchala protože snad někdy i to pomůže,protože v takovýhle chvílích je opravdu každá rada drahá...
Ale v tu chvíli jsem si uvědomila jak já(a určitě né jenom já) řešíme úplné maličkosti proti tomu jaké problémy má naše okolí a my to přehlížíme...

Tu slečnu už nikdy asi neuvidim, ale bylo mi jí líto a vlastně pořád je. Musim na ní pořád myslet jak se dokázala otevřít člověku kterého vidí poprvé v životě a řekla mu (mi) uplně všechno... Nemá to jednoduché chtěla bych jí opravdu nějak pomoct, ale jak říkám už jí nikdy neuvidím a stejně bych nevěděla jak...

Prostě ten náš dvouhodinový rozhovor mě uplně vyčerpal a dostal mě do takové divné nálady furt o tom všem přemýšlím a nedokážu si uspořádat myšlenky a podle toho tento článek taky vypadá, je zmatený ale někde to napsat musim...

Snad se z toho nějak dostane, budu jí držet palce...
Vaše Lathenie